Jak repetice v umění rezonuje s naším vnímáním

Často si hudbu prostě užíváme instinktivně. Někdy se však vyplatí rozebrat skladbu, abychom pochopili, jak je postavena.

Vezměme si jazzový standard „Satin Doll“ z roku 1953, napsaný Dukem Ellingtonem a Billym Strayhornem, jehož jemná struktura odměňuje pozorné posluchače. Profesor MIT Samuel Jay Keyser, uznávaný lingvista a vášnivý pozounista, věnoval této písni pečlivý rozbor.

Pro Keysera je „Satin Doll“ skvělým příkladem tzv. „same/except“ konstrukce v umění. Základní rým, jako např. „nájem“ a „zájem“, je dalším příkladem této konstrukce, vzhledem ke sdílenému rýmu a odlišným počátečním souhláskám.

V „Satin Doll“ Keyser pozoruje, že jak hudba, tak texty vykazují strukturu „same/except“. Například rytmus prvních dvou taktů „Satin Doll“ je stejný jako rytmus druhých dvou taktů, ale výška tónu se ve třetím a čtvrtém taktu zvýší. Tento propracovaný vzor se opakuje v celé skladbě, kterou Keyser nazývá „hudební rýmový schématem“.

Když textař Johnny Mercer psal text k „Satin Doll“, přizpůsobil jej hudebnímu rýmovému schématu. Text prvních čtyř taktů zní: „Držák cigaret / co mě šílí / přes rameno / na mě myslí.“ Ostatní sloky následují stejný vzor.

„Jak texty, tak melodie mají ve svých samostatných médiích, slovech a hudbě, stejné rýmové schéma, a to A-B-A-B,“ říká Keyser. „Takhle se píší texty. Pokud rozumíte hudebnímu rýmovému schématu a napíšete texty tak, aby se mu vyrovnaly, zavádíte zcela novou úroveň opakování, která umocňuje zážitek.“

Keyser nyní vydal novou knihu o opakování v umění a jeho kognitivním dopadu na nás, přičemž podrobně analyzuje „Satin Doll“ spolu s mnoha dalšími díly hudby, poezie, malířství a fotografie. Kniha „Play It Again, Sam: Repetition in the Arts“ je vydána nakladatelstvím MIT Press. Název je částečně hříčkou na Keyserovo jméno.

Inspirace Margulisovým experimentem

Zrození „Play It Again, Sam“ sahá několik let zpět, kdy se Keyser setkal s experimentem, který provedla muzikoložka Elizabeth Margulis, popsaným v její knize „On Repeat“ z roku 2014. Margulis zjistila, že když upravila moderní atonální skladby tak, aby obsahovaly opakování, publiku, od běžných posluchačů až po hudební teoretiky, se upravené verze líbily více než originály.

„Margulisův experiment skutečně pomohl myšlenkám zkonkretizovat,“ říká Keyser. Poté zkoumal opakování v různých uměleckých formách, jež zahrnovaly výzkum související kognitivní aktivity, zejména v hudbě, poezii a výtvarném umění. Mozek má například specifické oblasti věnované rozpoznávání tváří, míst a těl. Keyser naznačuje, že proto bylo malířství před vznikem modernismu převážně mimetické.

Ideálně, jak navrhuje, bude možné komplexněji studovat, jak náš mozek zpracovává umění – například zjistit, zda setkání s opakováním vyvolává uvolnění endorfinů. Prozatím Keyser předpokládá, že opakování zahrnuje to, co nazývá 4P: připravenost, paralelismus, předvídání a potěšení. V podstatě slyšení nebo vidění motivu připravuje půdu pro jeho opakování, čímž poskytuje publiku uspokojení, když objeví opakování.

S pozoruhodným rozsahem Keyser důkladně analyzuje, jak umělci používají opakování a jak o něm přemýšleli, od „Beowulfa“ po Leonarda Bernsteina, od Gustava Caillebotteho po Itala Calvina. Některá umělecká díla používají identické opakování prvků, jako například Homérovy eposy; jiná používají techniku „same/except“.

Keyser se velmi zajímá o výtvarné umění, které zobrazuje koncept „same/except“, jako je například slavný obraz Andyho Warhola „Campbell Soup Cans“. Obsahuje čtyři řady osmi plechovek s polévkou, které jsou všechny stejné – kromě druhu polévky na každé plechovce.

„Objevení tohoto opakování ‚same/except‘ v uměleckém díle přináší potěšení,“ říká Keyser.

Ale proč? Mnoho experimentálních studií, jak Keyser poznamenává, naznačuje, že opakovaná expozice subjektu obrazu – například expozice dítěte tváři své matky – pomáhá vytvářet pouto náklonnosti. Toto je fenomén „pouhé expozice“, který vyslovil sociální psycholog Robert Zajonc, který, jak Keyser v knize poznamenává, podrobně studoval „opakování libovolného stimulu a mírnou náklonnost, kterou k němu lidé nakonec cítí“.

Tato tendence také pomáhá vysvětlit, proč výrobci produktů vytvářejí reklamy pouze s názvem svých produktů: když je divák vidí dost často, vytvoří si k názvu pouto. Ať už je mechanismus spojující opakování s potěšením jakýkoli, a ať už je jeho původní funkce jakákoli, Keyser tvrdí, že mnoho umělců jej úspěšně využilo a pochopilo, že publiku se opakování v poezii, malířství a hudbě líbí.

Stín psa v Albuquerque

V knize Keyserův důraz na opakování vytváří některé specifické interpretační pozice. V jedné kapitole se zabývá známou fotografií Lee Friendlandera „Albuquerque, New Mexico“, pouliční scénou s hromadou cedulí, drátů a budov, často interpretovanou symbolicky: americký západní příhraničí se potápí pod poválečným betonem a obchodem.

Keyser má však k Friendlanderově fotografii zcela odlišný názor. Uprostřed fotografie sedí pes; napravo je stín pouliční tabule. Keyser se domnívá, že stín se podobá psovi, a myslí si, že v fotografii vytváří hravou repetici.

„Tato konkrétní fotografie jsou ve skutečnosti dvě fotografie, které se rýmují,“ říká Keyser. „Jsou stejné, kromě toho, že jedna je pes a druhá stín. A proto je tato fotografie příjemná, protože to vidíte, i když si toho možná nejste plně vědomi. Pocit opakování v uměleckém díle přináší potěšení.“

„Play It Again, Sam“ získala chválu od umělců a dalších. George Darrah, hlavní bubeník a aranžér Bostonského symfonického orchestru, nazval knihu „mimořádnou“ ve svém „ukázání způsobů, jak poezie, hudba, malířství a fotografie vzbuzují v publiku potěšení tím, že využívají schopnost mozku detekovat opakování“. Dodává, že „Keyser má neuvěřitelnou schopnost zjednodušovat složité myšlenky tak, aby i obtížný materiál byl snadno srozumitelný.“

V určitých ohledech „Play It Again, Sam“ obsahuje klasický intelektuální přístup lingvisty z MIT. Desetiletí výzkumu lingvistiky spojeného s MIT identifikovalo univerzální struktury lidského jazyka a odhalilo důležité podobnosti navzdory zdánlivě divoké rozmanitosti světových jazyků. A i zde Keyser nachází vzorce, které pomáhají uspořádat zdánlivě neomezený svět umění. „Play It Again, Sam“ je honbou za strukturou.

Když se Keysera na to zeptali, uznal vliv svého dlouholetého oboru na jeho současné intelektuální bádání, přičemž poznamenal, že jeho poznatky o umění jsou součástí většího zkoumání našich děl a myslí.

„Přináším lingvistický způsob myšlení do umění,“ říká Keyser. „Ale také namířím analytickou čočku směrem k přirozeným sklonům mozku. Myšlenkou je zkoumat, jak záleží náš estetický smysl na způsobu, jakým funguje mysl. Snažím se ukázat, jak umění může využívat kapacitu mozku produkovat potěšení z funkcí nesouvisejících s uměním.“